Zahradník šlape z Londýna do Jeruzaléma na podporu pronásledovaných křesťanů

srpna na kole z Westminsterské katedrály v Londýně a míří do Jeruzaléma. Urazil už zhruba tisíc kilometrů, tedy dvě třetiny Francie, a na kontě má každý den šedesát až sedmdesát mil. Cílem není sportovní rekord, ale pouť za křesťany, kteří pro svou víru trpí - Andrew sbírá deset tisíc liber pro organizaci Aid to the Church in Need, jež pronásledovaným křesťanům pomáhá.

Dvanáct týdnů přes čtyři země

Na pouť dlouhou dva tisíce dvě stě čtyřicet šest mil má Andrew dvanáct týdnů a po Francii ho čeká ještě Itálie, Řecko, Turecko a Jordánsko, než konečně vjede do Izraele. Už teď ho zkouší vedra - teploměr mu přes den ukazoval dvaatřicet stupňů - i silný protivítr a spánek, který se mu smrskl na tři hodiny. Přesto popisuje, že příprava trasy byla těžší než samotná jízda. Jako zahradník je na fyzickou dřinu zvyklý a věří, že se mu vytrvalost hodí i v Itálii a Řecku, kde bude ještě větší horko. Cestou míjí pole sklizeného obilí a vysoké slunečnice, u vesnických cest potkává malé křížky - tichá znamení víry, která mu připomínají, proč vlastně pořád ještě sedlá a nekončí.

Růženec na řídítkách a zastávky v kostelích

S sebou veze růženec, který se modlí za jízdy, a zastavuje se v kostelích, kde si odpočine a rozjímá. Po cestě potkal kněze z Toga, který mu dal svátost smíření - pro Andrewa to byl jeden z těch zázraků, které člověka na pouti potkají, když to nejméně čeká. Ve Francii ho prý místní přijímají s otevřenou náručí a dorozumívá se s řeholními sestrami i přes překladatelské aplikace. Sám říká, že nejlepší vzpruhou je pro něj vzpomínka na loňskou návštěvu Mariina domu v Turecku - kdykoli na ni myslí, pochybnosti prý mizí jako mávnutím ruky.

Co z toho vyznívá pro naši cestu

My, kdo plánujeme cestu do Svaté země, vnímáme Andreovu pouť zvlášť ostře. Připomíná nám, jak křehká může být samotná možnost vstupu do Izraele: Andrew sám přiznává, že v tuto chvíli se modlí, aby se mu vůbec podařilo do země dostat, a situaci v regionu popisuje jako velmi volatilní.

Než se vydáme po jeho stopách - byť třeba jen letadlem a na pár dní - stojí za to udělat si vlastní inventuru. Ověřme si aktuální podmínky vstupu, počítejme s tím, že se plán může ze dne na den změnit, a nechme si v itineráři dostatek prostoru pro tichou modlitbu u Božího hrobu. Právě na ten kámen v Chrámu Svatého hrobu se Andrew těší nejvíc; popisuje ho jako místo, kde Kristus přemohl smrt a kde se zrodilo naše náboženství, a toto vědomí ho žene vpřed i přes všechny puchýře.

Až budeme příště stát ve frontě u vstupu do Chrámu Svatého hrobu, vzpomeňme na zahradníka, který na kole překonal celou Evropu, aby se toho kamene mohl dotknout. Každá pouť do Jeruzaléma je dnes zároveň gestem solidarity s těmi, kdo pro svou víru nesou mnohem těžší břemeno - a právě proto se vyplatí zpomalit, rozhlédnout se a nespěchat jen za dokonalými záběry. Nechte si na tomhle místě aspoň hodinu ticha: vyplatí se to víc než kterýkoli další bod programu.