Pouť do Svaté země - poezie (1. část)
Prvého dne jsme odjeli
podél pobřeží moře.
Ve veškeré pokoře
jsme v Galileji dleli.
Dál Cézarea Přímořská,
aquadukt, pauza tamtéž,
"vyhlídka", řekl by "božská",
neznaboh jakýs, lidská sběř.
Jak tak u moře stojíme,
v modlitbu tichou se spojíme
a hledíme do dálavy.
Skvostné ctíti Boží slávy.
Dále jsme jeli na Karmel,
v kapli jsme mši oslavili.
S námi tam otec Mojžíš bděl.
Svá srdce jsme přetavili.
V promluvě nás otec vyzval,
bychom u sebe se ptali,
aby každý se sám vyznal,
proč jsme té cesty se jali?
Co tady vlastně čekáme?
Zdali nás vábí jen dálky,
a nebo snad obdiv velký,
proč v této zemi klekáme.
Navštívili jsme jeskyni
proroka to Eliáše,
kde prosil, by déšť se snášel.
Jeho duch tam stále týní.
Z terasy hory jsme měli
překrásný na Haifu výhled.
Úžasem jsme oněměli.
Jak krásný je ten Boží svět!
Pak jsme odjeli v Nazaret,
kdys slavné město a výkvět,
bydliště Ježíše, jeho svět.
To šeptá dodnes mnohý ret.
Zde bylo ubytování,
nezbytné odpočinutí,
jež uvítáno s chutí -
dvě noci po putování.
Po poledním odpočinku
navštívena milá místa,
kde kdys měli dozajista
Josef s Marií rodinku.
Tam kdesi v jednom kostele
zasvěceném Josefovi,
navštěvujem kryptu směle.
O ní spisy víc napoví.
Byla to jakás jeskyně,
dům do něhož vždy se vrací,
útulek Svaté rodině.
Josef měl zde mít svou práci.
Hlavním místem Nazareta
Tam život Ježíše vzkvétal,
jeho původ a poslání.
Otec Mojžíš nám dal výklad
o rozsáhlé historii,
jak kdy lidi v ten čas žijí,
o památce těch dávných dat.
Chápali jsme význam toho,
jedinečnost toho místa,
kde vzpomínek je přemnoho
na našeho Pána Krista.
Rostla v nás touha a vděčnost,
láska k Ježíši, pravá ctnost,
jež nejkrásnějším je květem
co svět stát bude světem.
A proto hned na druhý den
byl splněn zas náš vroucí sen:
Hned ráno jsme směřovali
k bazilice, cesty znalí.
Bazilika Zvěstování!
V srdci cítíš jakés tání.
Vedeni pak tímto citem,
nemíjíme se svým cílem.