Poutníkům

Už od středověku putovali křesťané rádi, zvláště do Svaté země, do Říma, do Loreta. Je nějaký rozdíl mezi středověkými poutníky a dnešními? Možná je. Ti dávní  toužili pohladit  kámen, na kterém kdysi (snad?) někdo vzácný stál, chtěli jít po stopách Kristovy křížové cesty, vstoupit do Božího hrobu, dotknout se  něčeho vzácného, nemluvě o touze získat nějaký svatý ostatek. Dnešní poutníci  mají už hlubší  vhled do dějin  spásy.  Rozhlížejí se po zemi, nazývané Svaté, třeba z hory Karmel, na zemi, na niž sestoupil Mesiáš, Kristus, Zachránce, Boží syn. Na zemi, kde lidstvo dostalo infuzi  nesmrtelnosti, kde  Ježíš završil svůj pravý lidský  život vrcholným úkonem lásky k lidstvu, kde ustanovil  Eucharistii, jeho láskyplný Dotek hříšného člověka, který mu může pomoci ho uzdravit.

V Římě má vést  první kroky poutníka touha vidět katakomby a Koloseum, místa statečnosti a věrnosti křesťanů prvních tří století.  V tom Římě, kde se dodnes zápasí s pokušením moci a nádhery, kde jsme dostali za celá staletí darem od Boha  zástupy světců počínaje Petrem přes Řehoře a Filipa Neri až  po Jana a Františka, našich současníků.

A Loreto? Domeček Panny Marie, který "přenesli andělé" ze Svaté země, a potom až k nám, do Prahy, Brna a kam ještě... A tolik krásných poutních míst, kde se uctívá Matka Kristova  jako Radostná, Bolestná,  Líbezná, Laskavá, všude jako mateřská tvář Boha, kterou si máme právě tento rok připomínat...

Jan Rybář