Vděčná vzpomínka na Jeruzalém
Vděčná vzpomínka na Jeruzalém
Druhý den (24. 3. 2012) jsme z Ain Karem odjížděli do Jeruzaléma k místu, kde stojí známý veliký sedmiramenný svícen - Menorah, symbol Židů a pohlíželi jsme na budovu před námi, kde má sídlo izraelský parlament zvaný Knesset. Od Betfage (tam jsme tentokrát nebyli) jsme postupovali po svahu Olivové hory směrem k vyhlídce na město, která se nabízí v blízkosti kostela Pater noster.
Jeruzalém. Po zničení jeruzalémského chrámu zůstala Židům jen Zeď nářků. Je to část hradeb, které dal Herodes vystavět kolem chrámového návrší. Na něm teď stojí dvě mešity – Al-Aksá a Skalní dóm. Krátká zastávka byla také v kostelíku Dominus flevit... Když už byl Ježíš blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji!...“ Kostel je postaven na památku této události, a na obětním stole je reliéf kvočny, jak schovává svá kuřátka pod křídly. Pán Ježíš měl a má stále touto touhou schovat nás do své ochrany… jako kuřátka.
Sešli jsme až k chrámu Agónie Páně – zde jsme mohli adorovat na místě, kde se Ježíš před vydáním do rukou lidí, v modlitbě připravoval a prožíval smrtelnou úzkost. I tmavý interiér chrámu to připomíná. Pak jsme prošli Getsemanskou zahradou do kaple, která je zřízená na připomínku usnutí apoštolů, zatímco se Pán Ježíš modlil a trpěl. Všechna tato tři místa jsou sobě v blízkosti. Patří k sobě. Armenský kostel s prázdným hrobem Panny Marie je také zde. A po vyjití z kaple jsme zavítali do něho. Sestupuje se po mnoha schodech (54), je to jako ve skále. Hrob je oddělený a ozdobený ikonami a lampami. Když se hrob obejde je vzadu oltář s obrazem Panny Marie – ikona, které se Jeruzalémská Panna Maria. Upoutaly nás její oči, člověk si vzpomene na slova modlitby Zdrávas Královno, …obrať k nám své milosrdné oči a po tomto putování nám ukaž Ježíše… V blízkosti hrobu Panny Marie se ve skále ukazuje i hrob sv. Josefa a na levé straně směrem nahoru asi ve středu schodiště se zase ukazuje hrob rodičů Panny Marie, sv. Jáchyma a sv. Anny.
25. března jsme ráno znovu vyjížděli z hotelu z Betlehem Inn do Jeruzaléma. Herodovou branou jsme vstoupili do města. Do křesťanské čtvrti. Na bývalém nádvoří tvrze Antonia (Pilátova sídla v Jeruzalémě) jsme v kapli bičování měli mši svatou. Po ní jsme chvíli čekali na ostatní naše poutníky, ale pak jsme se vydali sami po Via Dolorosa. Kaple odsouzení, kaple bičování, nádvoří, Litostrotos – Gabatha, kostel Ecce Homo – všechno je vlastně I. a II. zastavení: Je to souzení, bičování, trním korunování, výsměch, odsouzení a přijetí kříže. Pak jsme šli dál po jednotlivých zastaveních, často rušnými uličkami plnými zboží. Některé zastavení je jako kaple, některé je velmi jednoduché (VIII. zastavení) - kříž vytesaný do zdi. U IX. zastavení se v rozjímání připomíná, že Ježíš vida už blízko místo svého ukřižování, se zhroutil a padl. Dalších 5 zastavení jsou už v basilice Božího hrobu.
Když jsme došli až na vrchol Kalvárie v basilice Božího hrobu, museli jsme čekat v zástupu poutníků a pomalu postupovat, až jsme mohli pokleknout na místě kříže a smrti našeho Pána Ježíše Krista. Také dole kolem kaple – Kuvuklie – s hrobem Kristovým, která stojí uprostřed chrámu, byl velmi veliký zástup, který se pomalu posouval, a jednotliví poutníci postupně vcházeli a tiše několik minut setrvali na místě uložení umučeného Pána, které se také stalo místem zmrtvýchvstání. Byli jsme v kapli sv. Heleny a pak úplně dole na místě, kde byl nalezen a vyzdvižen Kristův kříž.
Odpoledne jsme navštívili vrch Sion a na něm Večeřadlo, místnost, kde se konala poslední večeře a události s ní spojené, místo, kde se zjevil vzkříšený Pán a kde se apoštolové s ženami a Pannou Marií sdružovali v modlitbě a čekali a dočkali se seslání Ducha svatého. …Byli pohromadě…. Na Sionu je také chrám zvaný Dormition, zesnutí Panny Marie. Má dvě podlaží. V dolní části v kryptě je na katafalku položena socha (ze dřeva a slonoviny) Panny Marie v podobě zesnutí. Basilika patří německým benediktinům. Na večer jsme se zastavili u zdi nářků. Modlila jsem se tam (tiše) s mnoha věřícími židovskými ženami žalmy.
26. března. To byla sobota. V Izraeli šabat, klid. Naše poutní skupina měla namířeno přes Bethanii, Jericho, Kumrán a Masadu k Mrtvému moři. Z Betléma se projíždělo Jeruzalémem a tak jsme poprosili našeho průvodce o možnost vystoupení v Jeruzalémě, že zůstaneme v tom městě i přes celou sobotu a večer se vrátíme autobusem do Betléma. Vystoupili jsme poblíž Jafské brány do klidného města a podél hradeb jsme svěřovali k Davidově tvrzi a dál na Sion. Byli jsme tam vlastně předešlý den odpoledne, ale některá místa jsme neviděli a nyní jsme měli možnost. Zastavili jsme se i u údajného hrobu Davida krále.
Nyní jsme měli namířeno ke kostelu na památku zakokrhání kohouta (St. Peter in Gallicantu), které připomnělo Petrovi, co mu předpověděl Pán před svým utrpením. Kostel je na místě sídla velerady, synedria, kde byl Pán Ježíš souzen. Kostel je krásný, dvoupodlažní a dole je hluboké vězení – kde byl vězněn i Pán Ježíš. Mše svatá zde byla sloužena pro poutníky z Indonésie. Rádi jsme se jí zúčastnili a byli jsme radostně vítáni a přijati. Následně jsme si prohlédli celé okolí a pak putovali dál - k rybníku Siloe. Odbočili jsme z hlavní cesty vedoucí kolem hradeb a scházeli dolů, palestinskou čtvrtí. Došli jsme k místu, kde měl být hledaný rybník, stáli jsme u jakéhosi zábradlí a tu nám kynul nějaký pan a ukazoval, že máme sestoupit níž. Opravdu jsme sestoupili až k nádrži vody, byl to docel malý rybník, ani na to nevypadal. Uprostřed ve vodě byly tři kameny. Ten pan nám řekl i kapitolu Janova evangelia, kde se událost uzdravení slepého člověka popisuje. Je to 9. kapitola „… Jdi a umyj se rybníce Siloe“, řekl Ježíš nemocnému. Přečetli jsme si celou kapitolu.
Vystoupili jsme zpátky až na cestu podél hradeb a údolím Cedron, kolem hrobek Davidova syna Absalóma a proroka Zachariáše. Dole jsme prošli kolem basiliky Agónie, Getsemanské zahrady a vystupovali na Olivovou horu až ke kostelu Pater noster a kousek od kostela ke kapli Nanebevstoupení. Teď patří muslimům. Je prázdná bez jakékoli křesťanské připomínky. Vrchol Olivové hory je rozsáhlý, je to náhorní plošina hodně zastavěná. Přesunuli jsme se na vyhlídku. Po odpočinku a výhledech na město, jsme po sestoupení z Olivové hory vešli Lví branou znovu do města, vyhledali kostel sv. Anny s místem narození Panny Marie. Po ukončení této prohlídky jsme znovu vstoupili do nádvoří tvrze Antonia a odtud opět šli po Via Dolorosa, abychom si jednotlivá zastavení dobře zopakovali a zapamatovali (až sem jednou zase přijedeme). Jen krátce jsme se pomodlili v Basilice Božího hrobu, byla tu nějaká slavnost, do basiliky vcházel velký průvod ortodoxních kněží, takže se muselo chvíli čekat ve špalíru u vchodu do kostela. Z města jsme vyšli Damašskou branou a měli jsme ještě jedno přání, navštívit tzv. Zahradní hrob, který hlavně bratři evangelíci označují jako pravý, a je v údajné zahradě Josefa z Arimatie. Poblíž je skála, která je pokládána za Golgotu. V Damašské bráně a v její blízkosti i cestou k zahradnímu hrobu bylo na ulicích mnoho lidí a ruch, jako v Damašku, převažují zde Palestinci. Z autobusového nádraží, autobusem č. 21 za 7 šekelů jsme se nechali dovézt do Betléma. Bylo to pro nás často úsměvné, jak zde lidé nastupovali a vystupovali, třeba na křižovatce na červené někdo klidně přiběhl, zaťukal na dveře, řidič s úsměvem otevřel a bylo o pasažéra víc. Protože to byl normální linkový autobus, přepravoval cestující k místům jejich bydlení a tak jsme mohli vidět nádherné přírodní scenérie v okolí Betléma. Když jsme dojeli do města a řidič nám dal najevo, že trasa končí, STOP a kde se vzal tu se vzal, u dveří autobusu stál pohotově řidič taxíku a že nás doveze do „Basilica of the Nativity“. Protože jsme byli v části Betléma nám neznámé, souhlasili jsme. Také tato večerní návštěva basiliky Narození Páně byla nádherná. Zpátky k hotelu jsme se už nenechali odvézt taxíkem, cestu jsme znali a pěkná večerní procházka se zastávkou na čaj byla milá. Byly jsme na hotelu dřív než naši poutníci od Mrtvého moře. A obdivovali nás.
Být na místě, kde se narodil, kde žil, na místech, kterými Ježíš Kristus procházel a hlásal evangelium je velkým darem Božím. Pouť byla to nepředstavitelně krásná. Mám ji zapsanou v srdci. Ale i tyto řádky jsou vděčnou vzpomínkou na místa naší Země - Libanon, Sýrie, Jordánsko, Izrael.